„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ Paulo Coelho.
Můj příběh
Můj příběh 2

Nepatřím mezi lidi, kteří vědí všechno a chtějí poučovat ostatní.

Stejně tak nepatřím mezi lidi, kteří vždy vědí co je správné. Jsem obyčejná žena se svým životním příběhem, ve kterém byly vzestupy i pády, lásky i rozchody, správná i nesprávná rozhodnutí a činy, rozvod s manželem ( a ne jedním 🙁 ) a stěhování se synem do země, která pro mě tehdy byla cizí… a nespočet dalších událostí.

Nejsem psycholog, ale už dlouho zajímají mně otázky spojené s uvědoměním životních změn. Vždy mě zajímalo, jak konkrétně dochází ke změnám v průběhu života a proč v některých situacích ke změnám naopak nedochází, ať se lide snaží sebevíc.

Velmi dlouho jsem žila dle obecně uznávaných pravidel a dělala to, co ode mě očekávala moje rodina, kamarádi, známí, kolegové a společnost. Jednou jsem si ale uvědomila, že žiji nějaký cizí život, hodně věci dělám automaticky, hodně času se věnuji zbytečnostem, které nejsou vůbec důležité a nemam z tohoto života dobry pocit.

                                   Bylo nutné něco změnit. 

Důvodem a impulsem k rozhodujícím činům bylo, jak to u nás žen často bývá, ukončení dlouhodobého vztahu s mužem. Sliby pohádkové budoucnosti, planý na krásny společný život v útulném domku a nejen to během okamžiku byli pryč.

Odrazilo se to na všech stranách mého života. Jako většina žen v jakémkoliv věku, i já jsem tento rozchod prožívala velmi těžce a po dlouhou dobu. S kamarádkami jsem o tom mluvit nechtěla. Jejich názory se od sebe navíc lišily a ne vždy to pro mě bylo příjemné poslouchat.

Ale všichni, bez výjimky, jako kdyby se domluvili, tvrdili, že vypadám hrooooozně  A nebylo se čemu divit. Absolutní  emoční a fyzická prázdnota 🙁

Jednoho krásného dne jsem pochopila, že trápit se, litovat sama sebe, stále dokola si v hlavě přehrávat tento „film“, hledat své chyby a přemýšlet o různých variantách možného vývoje, co by kdyby… žít s telefonem v ruce, být nervózní z každého příchozího hovoru v naději, že si muž vše uvědomí, pochopí, co ztratil a vrátí se s prosbou o odpuštění, se mi už nechce.

Mimochodem myšlenka, že něco už nechcete, funguje mnohem lépe, než myšlenka že něco chcete. O tom více, ale, pozdějim 🙂

„Já už to takhle nechci“, řekla jsem si.

Musela jsem se z toho nějak vyprostit. Byla nutná změna. Změna provedená vědomě. Musela jsem vzít proces změny do svých rukou. Samozřejmě bylo nutné začít ve své hlavě.

Tehdy jsem si vzpomněla, jak jsem na univerzitě měla ráda psychologii a psychiatrii, velmi jsem se zajímala o psychologickou a ezoterickou literaturu, extrasensoriku a dokonce o techniku plnění přání. Mnoho let jsem si psala deník, do kterého jsem zapisovala své myšlenky.

Tyto mé poznámky, knihy známých i nepříliš známých psychologů a koučů, kurzy osobního rozvoje spolu s meditacemi a jinými zajímavými technikami mi velmi pomohly.

Jen tenkrát jsem nechápala jak je možné se spoléhat ještě na něco kromě  sebe samu a pokrokového pohybu směrem k cíli . Metafyzicky pohyb bytu nebyl pro mne úplně jasný.

Ale život prováděl svoje změny a úpravy.

Obzvláště  ted, kdy žijeme v období nadměrných informaci.  Měla jsem je v hlavě  velikánskou spoustu, ale žádná struktura. Jen chaos.

„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“

Paulo Coelho.                                                                                                                              

A tím to začalo.

Najednou jsem měla možnost se zúčastnit tréninku Johna Keho a Anthony Robbince. Pak přednášky  Eckharta Tolle. Pak další  a další kurzy a tréninky.

Synergie mezi sebou a Stvořitelem byla moji cestou ke změnám.

Nejenže jsem se dnes dostala z pozice oběti, ale dokázala jsem mu odpustit ( a nejen jemu ) a zbavit se všech negativních vzpomínek.

Samostatné kroky, které jsem dělala s radosti a potěšením, se konečně složili ve velmi pochopitelnou a, jak se ukázalo, absolutně fungující schéma „tažení“ sebe na kvalitativně novou úroveň myšlení, mluvení a chování.  Byl to takový „maraton“ K SOBĚ. Ke své duši.

Můj vnější život se nezměnil. Dělám stejné každodenní věci, jako každá žena – práce, domov, rodina, přátele, pejsek :-). Ani nechci ten zevnějšek měnit.

Důležitější pro mně je, že nyní žiji ve stavu spokojenosti sama se sebou.   Dělám si plány, vytyčuji si cíle, dělám všechno s radostí a užívám si každého dne! A za každý den jsem vděčna!

Zároveň ale si všímám  jak se změnil  a mění se pořad život kolem mne.

A  ještě, což je pro mě hlavní, jsem se naučila zase chtít a snít! Ted  to  je cesta nejen k sobě samé ale i k mým snům – odkaz

Netrvám na pravdivosti a správnosti svých myšlenek a činu

Jen vidím výsledek, z kterého mam velkou radost a kamarádky, všichni, bez výjimky, jako kdyby se domluvili, ted říkají, že vypadám skvěle a svítím se zevnitř.

Pokračuji ve svém rozvoji a ve studiu témat, které mě zajímají.

Budu rada, jestli mé zkušenosti a znalosti někomu pomůžou taky udělat pořádek v hlavě a i v životě.

P.S. Muž se taky po roce přece jenom vrátil. A ta situace vypadala přesně tak, jak jsem si ji představovala – litoval všeho a chtěl mně zpátky. Jenže do pozice „oběti“ se mi už nechtělo.

Marina Jiskrova
Marina Jiskrova